První den

Včera jsem asi tak do tří ráno českého času (mám ho na noťasovi stále) sepisovala pojednání o prvním dnu, které mi pak při vyvěšování na blog zmizelo. Byl to jedinečný zmatený záznam prvních dojmů. Naštěstí se mi zachoval první odstavec, který jsem si zapsala do flérového sešitu s vyšitou mapou na obalu (Hani díky), když jsem čekala na Pedra (nynější můj pan domácí, nemám moc odhad na věk, tak kolem třiceti, hrozně fajn týpek, kontakt mám od jeho přítelkyně Češky Mar-tinny, která viděla můj „inzerát“ na hledání pokoje v Sao Paulu někdy v prosinci na couchsurfingu).

Než se začnu rozepisovat dál, tak tady je ten první odstavec (původně jsem to psala pro sebe, tak se omlouvám za styl – ale abyste trochu viděli, jak jsem se po prvním dni cítila, tak to sem opíšu):

„Bude to asi hardcore. Město je dost hustý. Jediný přívlastek, co se mi stále točí v hlavě, je bující nebo v portugalštině by to bylo asi exubertante. Tady je prostě příliš všeho – lidí, betonu, rostlinstva, co bují na každým volným kousíčku, co tu je. Provoz je hodně neuvěřitelný. První dojem z letadla – sedím uprostřed, vlevo z okýnka probleskuje neuvěřitelná bujará zeleň, chtělo by se říci prales, napravo bylo vidět džungli betonovou. Na letiště pro mě přijel Rogério – fakt super – ukázal mi centrum – Sao Bento, katedrálu, jeli jsme podél řeky Tiete – nevzpomněl si na jméno a moje špatná výslovnost mu ho připomněla jen vzdáleně – říkal, že když chčije, tak lidi utíkají z aut, prostě je tam nechaj, bo by se v nich mohli utopit. Masakr. Naštěstí měl dobrý orientační smysl a našel byt v pohodě. Pedro – skvělej týpek. Znám ho přes Mar-tinny – její přítel. Jsem mu fakt vděčná, bo se k němu můžu na první týden nasáčkovat. Tohle bude asi dost jízda. Přijdu domů, mám pokoj, dvojpostel (ať žije tradice velké postele), byt je super – kuchyň, koupelna, obývák, dva pokoje. Prý tu můžu zůstat do 5. 2.“

Tohle jsem si psala včera kolem půl deváté místního času při čekání na Pedra v jedný chlebárně (padaria = pekařství). Byl v práci a zatím nemám svoje klíče, ještě se vyráběj, takže je to na domluvě, ale ta je skvělá. No, nejprve trochu dovysvětlení: Rogério je kamarád od Hanky, co jsem ji učila německy (díky!), nabízel mi bydlení na první dny, které jsem s díky již odmítla, bo jsem měla dohodnutý místo u Pedra, ale tak mi řekl, že mě odveze. Dost veselý bylo to, že jsme nemohli jet z letiště rovnou (přistála jsem tak kolem osmý, po kontrolách atd. jsem mohla vylézt tak v devět) a museli jsme do desíti čekat na letišti, protože neměl vstup do města – může tam 1 den v týdnu (tuším) jet jen do 7 a pak až od 10 a pak zas nesmí od pěti do sedmi nebo osmi tuším (kontrolují to kamery) – snažej se tak trochu omezit ten šílenej provoz, ale asi jim to moc nepůjde (soudě podle prvního pohledu na jakoukoliv ulici). Nicméně mi Rogério nabídl, že můžu bydlet u nich, ale je to něco jako Říčany, takže se bojím, že při místním měřítku bych se odtam do školy a zpátky dostávala celej den (tvrdil, že to bude busem na metro tak 40 minut a pak metrem tak půl hodiny – je to někde na jihu, tuším něco jako Sao Mamede?! Těžko říct, na mapě to rozhodně není a teď to píšu ve wordu bo net není, tak se ani nemůžu podívat). Ale určitě se tam můžu někdy zastavit na návštěvu.

K bydlení: teď tedy surfuju gauč (luxusní dvojpostel) u Pedra, je to ve čtvrti Perdizes – podle příjezdu a včerejšího letmého okukování a ptaní se na bezpečnost to vypadá na dost dobrou čtvrť – z otevřenýho okna teď po ránu slyším mraky ptáků (tohle nemáme ani v janovicích – mi to přijde jak kdybych byla ve voliéře). Je tu hodně stromů, něco jakoby třeba Vinohrady – podél ulic a všude, kde to jde, něco roste. Kvetou tu ibišky, pak takový stromy, kterým já říkám štětkovníky (mají chlupatý červený květy) a spousta dalšího. Podél hřbitova (mega) mezi consolacao a sumare mají stánky s květinama – myslím, že mamku bych odsud nedostala .)) Nevím, jak se to všechno jmenuje, ale někdy si vezmu foťák a vyfotím to.

Co dál – po příjezdu na byt kolem poledne (zajížďka do centra se trochu protáhla i kvůli tý dopravě) mi Pedro vysvětlil základy přežití (kam se jak dostat a jak se mám chovat – jako bych tu byla doma, tím hlavně teď myslím chození po městě, ale i na bytě to vypadá, jako bych tu už byla doma) a pak přišla na oběd jeho kamarádka, co dělala 11 let pro greenpeace (tuším, že komunikaci s médii) a taky žila pár let v Manaus v Amazonii, měli jsme sóju s dýní (Pedrovi se neskutečně líbí slovo dýně) no a pak jsem se po odpoledním slejváku vydala do města – Pedro mi ukázal bus a jela jsem. Páteří města, resp. asi jak jsem pochopila business centrem, takový já nevím, náš Václavák (Zuzi, Vojto, Andrejko – snad se moc neleknete .)), možná v kombinaci s Pařížskou, je Avenida Paulista. Jsou na ní asi tři až čtyři zastávky metra a u jedný z nich mám školu. Našla jsem to docela v pohodě, protože jak jsem líná někde běhat, tak jsem se trochu poptala a místňáci mi ukázali cestu. Budovu jsem našla až napodruhý, protože se renovuje omítka asi a je schovaná za lešením. Na recepci mi udělali kartičku návštěvníka a poslali mě dovnitř za Letícií (to je ta paní, jak jsem na ní 20 minut trochu křičela do telefonu, bo podle ní skype spojení moc nefungovalo, když jsem se jí snažila vysvětlit, že jim chybí kódy předmětu k zápisu atd.) Nicméně naživo byla mnohem milejší než po telefonu a po mailu (kdy teda komunikace občas vázla), dala mi kartičku studenta, bez které se člověk nedostane dovnitř a taky dva papíry na zaplacení pro cizineckou policii (bude mě to stát dva litry). Tam se prý půjde hromadně (s ostatními výměnnými studenty) – snad se to stihne, bo škola začíná až 14. února a já se tam musím nahlásit do 30ti dnů od příjezdu do země. Ale tak asi to nebude taková pakárna jako tam jít sama. Podobně to prý bude i při zařizování CPF, jejich identifikačního čísla. Po návštěvě školy (viděla jsem jen chodby, ale i ty byly dobrý, možná trochu stísněný, ale na objevování školy je času dost) jsem se vydala nabít si telefon (zuzi díky!) a už teda mám brazilské funkční číslo (kdyby náhodou – tak mám číslo 00 55 11 86 75 88 10). Jo a zuzi, ten telefon je zdaleka nejlepší přístroj, co jsem kdy měla – vždycky jsem měla mobil jaksi jen kvůli volání a smskám a nikdy neměl např. foťák. Tak jsem včera při chození po městě alespoň vyfotila první městský zážitek: demonstraci. Ptala jsem se kluka, co to sledoval z druhý strany avenidy paulista, co to jako je (díky rudým praporům a občasnýmu srpu a kladivu jsem si myslela, že to jsou komunisti na procházce) – ale bylo to proti zdražování městských autobusů. Jedna jízda teď nově bude stát 3 reály (už stojí soudě podle včerejška), což je tak 30 Kč a je jedno kam jedete a lítačky nejsou. Opět Zuzi díky za kartičku – dneska ji dojdu nabít (dostala jsem kartičku na dopravu, nemusí se pak lovit pokaždý drobný). Jinak systém je stejnej jako jsem popisovala loni v Brasília, mají řidiče a pak v půlce busu sedí člověk u turniketu a prodává jízdenky, resp. jen vybírá peníze. Aneb jak zvyšovat zaměstnanost. Při stylu jízdy je to placení a procházení ohrádkou dost o hubu. A ještě zpátky k tomu klukovi, kterýho jsem se na demostraci ptala – se mě pak ptal, odkud jsem, tak mi pak sdělil, že 8 let chodil s Češkou a dokonce byl i v Praze .)

Dalším zážitkem byla včerejší návštěva prvního bydlení – musím hledat na dobu, až se vystěhuju od Pedra – nejraději bych tedy už pak do konce pobytu, ale to uvidíme, co najdu. Včera to byl inzerát z easyquarto ve stejný ulici jako je škola (směrem k centru). Původně jsem to tipovala na něco jako kolej, vyklubala se z toho docela šílená ubytovna – jako zděná, s výtahem, asi 12 pater, ale pokojík kam se podle mě vejde maximálně postel pro liliputána a noční stolek pro panenky stál podle majitele 5 tisíc korun, s tím, že okna nula těsnění, zatím bez vybavení, koupelna na patře hromadná a bez kuchyňky – kuchyň byla jen v jednom patře, které už je tedy obsazené. Těžko říct, čím to bylo, asi těmi zastaralými stěnami, okny, dveřmi, tmavými chodbami, betonem... ale fakt se mi tam nelíbilo. Měl tam pokoje až do 8 tisíc, tam už by se člověk možná i otočil. Trochu jsem se vyděsila, přišlo mi, že po zhasnutí se to tam musí vířit švábama. No nic. Tohle bude asi poslední možnost, kam se uchýlím, když nic nenajdu. Pan majitel byl teda v poho, město je asi taky pěkně drahý, ceny to budou asi normální, ale několik jízd výtahem (protože mi ukazovali různá patra) mě dodělalo – tam bych sama nejela ani kdyby nevím co. Prostě první pokus nevyšel.

Pak jsem zavolala Pedrovi, ten mi řekl, kam mám přijít za ním a za Martinou, a tak jsem vyrazila – pěšky. Pár stanic metrem a předtím jsem tam jela busem, tak jsem si řekla, že to zkusím. Z Trianonu/masp jsem šla pěšky na Sumare (pro ty, co to znají), trochu problém s chodníky, ale zvládla jsem to. Taky pár lidí troubilo (fialová flér sukně od káti možná působila v podání se mojí bělobou jako červenej prapor), ale nic tak strašnýho. Jinak teplota – včera jsem zahlídla na teploměru příjemných 25 stupňů, až do desíti večer (příjemná letní noc) jsem byla v sukni a tílku, takže ok. Každé odpoledne je prý slejvák – ano, včera lilo jak z konve. Ale pak zas bylo pod mrakem a za pár hodin zas dusno – jak ve skleníku. Martina asi hodně brutálně pracuje, takže jsme se včera nepotkaly, uvidíme se snad dneska.

Asi poslední dojem – vlastně dva: kdekoliv nějaký betonový nadjezd, ulice, most vytváří něco jako trochu krytu před deštěm, tak všude se ubytovávají bezdomovci – resp. nevím jestli jsou to úplně bezdomovci, protože si právě v těchto místech domovy zařídili – přímo v ulici u školy vede nad normální úrovní ulice ještě nějaký jakoby najdezd, z boku to má prostor krytý z vrchu přečnívající částí vozovky, takže tam je prostor na to si lehnout – a byli tam tak 4 lidi, měli tam zavěšené deky, aby na ně tak netáhlo, jedna paní tam vehementně před dekama zamatela, v košících ze supermarketů měli dané věci. Jako pospávajících lidí tu jsou mraky. U vchodu do banky, jen tak volně pod mostem (když myslím volně, tak to bylo pod mostem, kde vedla silnice a chodník, uprostřed něhož jen tak jeden člověk ležel, další o kousek dál v záhonu – bylo to na docela strmý cestě ke škole, tak mě to překvapilo). A druhý dojem z procházení Avenidou Paulistou je, že tu jsou fakt neuvěřitelně rozmanití lidé, tj. docela jsem myslím zapadla.) Prostě taková všehochuť, nejvíc tedy evropského ražení/stylu – resp. asi Brazilci, co vypadají víc jako Evropani než jako Indiáni.

Omlouvám se za velmi zjednodušující přirovnávání a za styl. Pomalu se asi půjdu pakovat, Pedro říkal něco o tom, že chce jít do práce kolem desátý, tak si půjdu najít saky paky a půjdu obcházet ubytovací možnosti. Jo a taky tu lítá hrozně moc helikoptér (údajně druhá největší helikoptéří flotila po New Yorku na světě). Bohatí nechtějí trávit čas v zácpě (to chápu), tak prostě lítaj. Už vidím časem ty zácpy nad městem.