cidade maravilhosa

Rio de Janeiro - cidade maravilhosa

První cesta z města do Ria de Janeira

Tento zápis bude asi stejně zmatený jako ten z prvního dne v Sampě, protože i když jsem už doma (tj. u Pedra v Sampě, odkud se asi zítra, pozítří přestěhuju k Japoncům, bo jsem nic lepšího nenašla – čímž nechci říct, že by to bylo špatný, jen je to daleko), tak byly ty čtyři dny, resp. první dva ze čtyř dnů hodně silným zážitkem.

Cesta byla ok, srazík s rogerem z couchsurfingu na multikulturní výměnu vyústil v mou první návštěvu čtvrti Liberadade, která původně byla japonskou záležitostí, dnes je tam asi (i podle tvrzení Rogera) hodně Číňanů a Korejců, já to bohužel moc nepoznám. Byli jsme v jídelně „na kila“, což je bufet, kde si můžete vybrat cokoliv – můj mix byl dost zběsilý, dala jsem si různé věci, co nevypadaly moc nebezpečně (smažený květák, brambory, houby) a taky něco z tradičního sushi (velmi zlehka, víte, jak já ochutnávám cizí kuchyně). Sushi jsem zvládla, dokonce celé tři kousky a dalo se to (omluva milovníkům japonské kuchyně). Roger studuje na Universidade de Sao Paulo japonštinu, umí německy, anglicky, učí se teda česky (je v šesté lekci) a k učení jazyků využívá výměnu přes couchsurfing. Nicméně jsme se dohodli na výměně čeština – portugalština (uvidíme, jestli to k čemu bude, protože se učím, kdykoliv s někým mluvím .) Pak jsem dojela na „Florenc“ a koupila si první jízdenku busem do Ria, která byla z nejlevnějších, počkala jsem necelou hoďku a nasedla do velmi pěkného busu. Vyjeli jsme načas – pro mě trochu překvapivě. Bus měl klimatizaci, což se sice z počátku jevilo jako výhoda, každopádně po půlce jízdy jsem byla ráda, ž jsme zastavili na svačinu na odpočívadle a já se mohla trochu ohřát. Cesta trvala i s půlhodinovou pauzou 6 hodin. Prvních pět jsem zírala ven z okýnka, místní krajina mi přijde dost pěkná – jsou to vesměs takový planiny, vlevo (tj. směrem na západ do vnitrozemí) bylo vidět pěkný kopce, místama asi dost velký (tuším, že to je Serra da Mantiqueira, kde by měly podle Lonely planet některé vrcholy dosahovat něco kolem 2700m). Kopce vypadaly dost plyšově, díky místní trávě, ze stromů mi přišlo, že vidím z Portugalska známé eukalypty, které navíc místama někdo vysázel, takže by to tento odhad botanika-amatéra podporovalo. Nicméně k Riu jsem se začala blížit v noci, víceméně byla naprostá tma, když jsme dorazili na okraj, kde jsem teda začala přemýšlet, jestli Rogériovi ta moje smska dorazila. Rogéria jsem potkala už předloni v Brasílii (asi rozdíl do čj oproti státu je s/z – teda alespoň u mě), též díky couchsurfingu na jedné párty, pak jsme se viděli asi ještě jednou tam a psala jsem mu někdy před měsícem, že budu v Brazílii, že e můžeme třeba někde potkat, tak napsal, že se přestěhoval z vnitrozemí k moři a dal se k námořníkům. U těch se mu ale moc nelíbilo a tak po ročním působení u „marinhy“ posouvá v těchto dnech kotvy na jih do Santa Catariny do Balneário Cambório nebo jak se to jmenuje, kde se dá k suchozemské policii. Trochu jsem se v buse začala obávat, že teda dorazí, ale třeba později, nebo že neví, kterým autobusem jsem nakonec vyrazila a kdy mě má čekat. Nastala trochu panika, protože se mi nepodařilo vytočit správně číslo tak, aby to nehlásilo error (že mám zadat nějaký kód na dálkové volání atd.), takže jsem mu zavolala z českýho čísla (trvalo to chvilku, ale účet bude asi dost luxusní i tak), nicméně smsku dostal, přesto jsem na něj asi půlhodiny čekala. Pan domácí Pedro mi v Sampě říkal, že z toho nádraží raději nemám vycházet ven, takže jsem poctivě zůstala uvnitř a čekala.

První kroky v Riu pod dohledem opatrného průvodce vedly na Copacabanu. Popojeli jsme místním busem a kousek došli pěšky, spousta lidí, vedro, dusno, kolem půl jedenáctý večer bylo pořád něco kolem 33 stupňů, peklo. Na známém vydlažkovaném chodníku proudily davy lidí (středa večer), na pláži byly různé skupinky lidí, dost hodně lidí běhalo, cvičilo, nebo hráli fotbal. U pravidelně rozmístěných stánků jsme doplňovali tekutiny (caipirinha – cachaca, limetky, led, cukr) a když jsem chtěla vidět jako oceán, bo ve tmě a z toho chodníku nebyl vidět, tak jsme se tam jen rychle dostali přes písek, vyfotila jsem si to, a rychle jsme mazali zpátky na chodník, kde bylo osvětlení a víc lidí (Copacabana je v obou mých průvodcích popsaná jako místo, kde se na písku v noci moc pohybovat nemáte, protože se může někdo přiblížit a něco si od vás vzít). Nicméně mi to přišlo ok, ale asi by nemělo. Rogéria tam za ten rok přepadli dvakrát, raději jsem se neptala na detaily, bo už jen procházka nočním Riem mi přišla na první den hardcore .) Pak jsme šli na bus a k mému překvapení (trochu nemilému) jsme jeli přes most až do Niteroie (město na protějším břehu zátoky). Cesta trvala něco přes hodinu, výhled z mostu na noční rio byl skvělý. Rogério bere své bydlení v Riu jako dost přechodné, vlastně spal v jídelnové části kuchyně nebo jak to říct, hned u hlavních dveří do bytu, který měl pak ještě dva pokoje a koupelnu. Bydlí s klukem z Rio Grande do Sul a jedním z Maranhao, takže žádný carioca (obyvatel Ria) na bytě nebyl. Navíc tam byla ještě na návštěvě přítelkyně z Maranhaa na prázdninách.

Druhý den jsme se vypravili do města. Vzala jsem foťák a dalekohled, omezené množství peněz a opalovací krém. Cesta k busu do Ria se protáhla na objevování místní pláže (fotky dokládají, že moc čistá teda rozhodně není), pak jsme zavítali nutně k Museu da Arte Contemporanea (MAC) – lítající talíř, co navrhl Niemayer. Rogerio nikdy nebyl uvnitř (a jak jsem později zjistala, tak za ten rok pracoval a ve městě skoro nikde nebyl – kdysi tu byl jako turista, ale to už bylo dávno). Uvnitř byla výstava moderního brazilského umění a dost dobrých fotek Niemayerových staveb – možná trochu přeniemayerováno, ale ok). Pak jsme pěšky došli na trajekt (Rogério málem chcípnul vedrem – stěžoval si víc než já!) a jeli lodí do centra Ria. Z lodi opět výhled totální masakr, i z té pláže předtím i z muzea – jak bylo jasno, tak byl vidět Pao de Acucar (cukrová homole) i Corcovado (kde je socha Krista). A mezi těmito dvěma kopcema leží centrum Ria. Vždycky jsem si myslela, že je centrum města kolem dvou nejznámějších pláží, ale ono je to pěkně daleko a úplně jinde, než jsem si představovala – mně vždycky to město přišlo podle map dost zmatený, představit si, kde jsou ty kopce, kde která pláž a kde která čtvrť, teď to po 4 dnech aspoň tuším .) Můj první učitel portugalštiny – starý pán António (možná ho někdo znáte, bydlel na Maltézkým náměstí) – tvrdíval, že Praha je druhé nejkrásnější město na světě hned po Riu. Myslím, že měl asi pravdu. Protože ta scenérie, to prostupování „pralesa“ na kopcích a moderního velkoměsta je neuvěřitelná, hlavně ty kopce jsou zasazené do zátoky a oceánu, voda a vysoké kopce je podle mě super kombinace. Za tu dobu mi přišlo, že by mi tam chyběl snad jen sníh a bezpečnost (jako v Praze jdete kamkoliv kdykoliv ale tady jen někdy a jen někam), což znamená pro mě dost omezení svobody pohybu a asi by mi to dlouhodobě vadilo.

Centrum je hodně úsporné, nebo alespoň to, co jsme viděli. Trajekt nás hodně rychle dovezl na Praca do XV de Novembro, kde jsme kvůli klimatizaci (alespoň tak jsem si vykládala Rogériův zájem o muzeum, které bych já mohla vynechat) prošli hned první zdarma dostupnou výstavu, co byla cestou. Byla tam taková všehochuť, co by Brazilce napadlo při pomýšlení na to, co všechno v Brazílii mají. Takže domorodé dřevěné sedátka v podobě zvířat, obrazy modernistky Tarsily do Amaral, indiánské čelenky, kotle na pálení cachacy, ukázky barokního umění Minas Gerais atd. Odtam jsme zamířili do starého centra, které vypadalo jak Lisabon, tady se ty úzké uličky, domky s dlažkama a kovovými zábradlími u oken daly sice počítat na prstech jedné ruky, ale i tak to bylo hodně zajímavé, až se mi začalo stýskat po Portugalsku. Všude malé restaurace, některé nesoucí portugalské místní názvy, taky bar vyzdobený fanouškem lisabonského Sportingu. Que saudades! Pak jsme se vydali do kulturního centra banky (teď si nepamatuju které banky..), kde byla hodně velkorysá výstava M. C. Eschera. Dobré bylo, že tam měli i jeho rané dílo, které jsem neznala a hodně interaktivních hrátek s perspektivou – člověk se tam mohl dost vyblbnout. Různé periskopy, 3D zobrazení Escherových děl, hýbající se obrázky (jak to bývalo dřív takové ty pohledy, jak je člověk nakláněl a ony měnily obrázek, tam a zpátky). Tam jsme potkali Rogériovi kamarády námořníky a šli jsme posedět na portugalské kovové židličky do jedné z malých uliček. Pak jsme se ještě prošli chvilku centrem, ale po soumraku se to dost proměnilo – v jakékoliv kašně nebo nádrži, co měla jen trochu vody, prováděli úspornou osobní hygienu davy místních bezdomovců, prali prádlo, dělali dost bordel a Rogério prohlásil, že je čas se vrátit domů.

Další den jsme vyrazili rovnou do města, nejprve jsme se zastavili v nákupním centru v Botafogu (jestli jste někdo četl od Machada de Assis Don Casmurru – já myslím, že tu bydlel a že to byla kdysi luxusní residenční čtvrť), odkud byl z posledního patra výhled na pláž v Botafogu – je tak špinavá, že se v ní nikdo nekoupe, kotví tam lodi a jak je to okraj zátoky, tak tam asi voda hodně stojí a bude dost špinavá. Taky byl vidět další cíl cesty – Pao de Acucar. Ráno jsem dostala trochu hrůzu, když námořník prohlásil, že můžeme vylézt na tu cukrovou homoli (Pao de acucar), protože jsem si představila, jak se někde šplhám po kolmé kamenné stěně nahoru, takže jsem se zeptala pár přátel – a došlo mi, že ani pro mě jeden z největších brazilských dobrodruhů Tigre (spolužák z portugalštiny Rudolf, co žil rok v největší favele Ria Rocinhě) tam nešplhal, takže to asi nebude úplně košér. Jsem se začala trochu vyptávat a nakonec z toho vylezlo, že námořník měl na mysli jen menší kopec Urcu, který je tak poloviční než Pao de Acucar, ale proč by mi říkal, že to je jen tohle, když je to skoro to samé jako ten horní vyšší Pao de Acucar (cukrová homole). Podobně to bylo i s tím, že bydlí v Riu a přitom je to Niteroi, na brazilské vzdálenosti je to vlastně to samé, když je to hoďku cesty...  

rio

Tak se chystám na první větší cestu z města do jiného města, předpokládám, že novinky tu budou nejdřív začátkem příštího týdne, takže dám na chvíli pokoj. Včera jsem se sešla s Martinem Lošťákem co dělá na Czechtradu, šli jsme do SESCe na nějaké "pouliční" hudebníky, prostor fakt luxusní - taková walkrovka v brně jen větší a nejen pro koncerty - byla to stará německá fabrika už nevím na co, ale nyní to je parádní komplex. Hudba zajímavá směsice: brazilci, bolivijec, dve japonky, paraguajci, celkem 14 lidi plus dirigent co vypadal jako pan Mrkev (někdo ho zná z portugalštinářů jako pana Pessou). Martin hodně pohodář, vypadá to, že až se vrátím z ria, tak na stáži se určitě nějak dohodneme. Asi mají té práce hodně, takže se rád podělí .) Dneska se jdu ještě sejít s jedním klukem z CS, kterého jsem "zdědíla" po Matoušovi (měl tu stípko na zimní semestr). Roger učil Matouše portugalsky, on jeho česky. Bude to asi taky trochu blázen, když se učí česky a japonsky tuším - proto se taky asi máme potkat na liberdade a pujdeme jíst něco buď čínskýho nebo japonskýho. Snad celou cestu do Ria nebudu zvracet.) Toť asi vše. Silu a viru!

vylet do "mata" (="les")

Tak prvni vylet mimo mesto: puvodne jsem mela jet se svym "buddikem" (clovek, co vas ma na starost od skoly) do Santos, k oceanu, ale nakonec nikam nejel a tak jsem mohla jet s Martinou a Pedrem a jejich par kamarady na vylet do "mata" (pisu to takhle, protoze sama jsem si neumela moc predstavit, co to obnasi, kdyz se v Brazilii rekne vylet do lesa). Nicmeme podle toho, ze Pedro i Martina jeli v zabkach, jsem si rikala, ze to asi zas tak narocny trek nebude .) Po hromadnem nakupu jsme vyrazili dvema autama kamsi mimo mesto (jen cesta mestem byla trochu delsi .) Po hodine a pul jsme dorazili do takove male osady, vesnice uprostred kopcu, Serra da Aldeia, Rebe (pedrova kamaradka co pracovala 11 let pro greenpeace - asi jsem se o ni uz zminovala) tam ma dum/chalupu, jak to nazvat... Uvidite na fotkach. A u toho byl bazen a grill, takze nedele jak vysita .) Byl s nama i 1,5 lety Martim, takze byla legrace. Navrat domu kolem osme vecer za sileneho deste nic moc, jak jsme jeli tema dvema autama, tak jsem byla v tom, ktere jelo lepsi cestou a zaplava se nas nedotkla, druhe auto si dalo okruzni jizdu mestem, bo zavreli dalnici u reky, ktera se proste velmi rychle rozlila. Jako Perdizes, ctvrt, kde bydlim, je hodne na kopci, takze to tece vsude, ale proud mimo cas mezi chodnikem a silnici neni nikdy moc silnej... Dneska se jdu sejit s tim "buddikem" tak uvidime, co mi ukaze ze sveho mesta a vecer dalsi navsteva bytu, tentokrate s jednim CS. Jinak vcera skvelej dezert po obede - vanilkova zmrzlina a grilovanej banan. To jen kdyby vas honila mlsna. Pocasi odpoledne nez zacne prset kolem triceti stupnu, takovy ty krasny mraky cervencovy ze zacatku prazdnin a pak slejvak a dvacet stupnu. Tot asi vse. Vypada to, ze ve stredu opravdu vyrazim do toho ria, tak vam dam pak se ctenim blogu chvili pokoj.
silu a viru!
jo a ty fotky najdete na http://urtscha.rajce.idnes.cz/prvni_den/
login je "prvni den" a heslo "palmofka" - to bude system i na dalsi album, nazev alba a heslo "palmofka" .) spis jen pro forma, asi me to nezachrani, co je jednou na siti, jako by to uz nebylo vubec vase .)

dneska jedem do lesa .)

tohle je kratka zprava - kdybych se neozvala, tak jsme se ztratili v lese .) ne, delam si legraci - asi to bude jen nejaky grilovani mimo velkomesto - uz se fakt tesim. den je krasny - slunicko, modra obloha, vcera jsme se trochu vyradili na party - 25. patro, totalni ulet vyhled na mesto! - nekonecny. To se asi neda ani moc slovy popsat. no nic. tak ja radsi pujdu hledat repelent .) bydleni vypada na japonce, sice to je daleko (ipiranga) ale zas jsou jako uzasny! a mela bych svuj pokoj s velkou skrini, klidna ctvrt, ma to uz i matraci, jen stul si poridim. Uvidime. Jeste chvili pockat muzu.

První den

Včera jsem asi tak do tří ráno českého času (mám ho na noťasovi stále) sepisovala pojednání o prvním dnu, které mi pak při vyvěšování na blog zmizelo. Byl to jedinečný zmatený záznam prvních dojmů. Naštěstí se mi zachoval první odstavec, který jsem si zapsala do flérového sešitu s vyšitou mapou na obalu (Hani díky), když jsem čekala na Pedra (nynější můj pan domácí, nemám moc odhad na věk, tak kolem třiceti, hrozně fajn týpek, kontakt mám od jeho přítelkyně Češky Mar-tinny, která viděla můj „inzerát“ na hledání pokoje v Sao Paulu někdy v prosinci na couchsurfingu).

Než se začnu rozepisovat dál, tak tady je ten první odstavec (původně jsem to psala pro sebe, tak se omlouvám za styl – ale abyste trochu viděli, jak jsem se po prvním dni cítila, tak to sem opíšu):

„Bude to asi hardcore. Město je dost hustý. Jediný přívlastek, co se mi stále točí v hlavě, je bující nebo v portugalštině by to bylo asi exubertante. Tady je prostě příliš všeho – lidí, betonu, rostlinstva, co bují na každým volným kousíčku, co tu je. Provoz je hodně neuvěřitelný. První dojem z letadla – sedím uprostřed, vlevo z okýnka probleskuje neuvěřitelná bujará zeleň, chtělo by se říci prales, napravo bylo vidět džungli betonovou. Na letiště pro mě přijel Rogério – fakt super – ukázal mi centrum – Sao Bento, katedrálu, jeli jsme podél řeky Tiete – nevzpomněl si na jméno a moje špatná výslovnost mu ho připomněla jen vzdáleně – říkal, že když chčije, tak lidi utíkají z aut, prostě je tam nechaj, bo by se v nich mohli utopit. Masakr. Naštěstí měl dobrý orientační smysl a našel byt v pohodě. Pedro – skvělej týpek. Znám ho přes Mar-tinny – její přítel. Jsem mu fakt vděčná, bo se k němu můžu na první týden nasáčkovat. Tohle bude asi dost jízda. Přijdu domů, mám pokoj, dvojpostel (ať žije tradice velké postele), byt je super – kuchyň, koupelna, obývák, dva pokoje. Prý tu můžu zůstat do 5. 2.“

Tohle jsem si psala včera kolem půl deváté místního času při čekání na Pedra v jedný chlebárně (padaria = pekařství). Byl v práci a zatím nemám svoje klíče, ještě se vyráběj, takže je to na domluvě, ale ta je skvělá. No, nejprve trochu dovysvětlení: Rogério je kamarád od Hanky, co jsem ji učila německy (díky!), nabízel mi bydlení na první dny, které jsem s díky již odmítla, bo jsem měla dohodnutý místo u Pedra, ale tak mi řekl, že mě odveze. Dost veselý bylo to, že jsme nemohli jet z letiště rovnou (přistála jsem tak kolem osmý, po kontrolách atd. jsem mohla vylézt tak v devět) a museli jsme do desíti čekat na letišti, protože neměl vstup do města – může tam 1 den v týdnu (tuším) jet jen do 7 a pak až od 10 a pak zas nesmí od pěti do sedmi nebo osmi tuším (kontrolují to kamery) – snažej se tak trochu omezit ten šílenej provoz, ale asi jim to moc nepůjde (soudě podle prvního pohledu na jakoukoliv ulici). Nicméně mi Rogério nabídl, že můžu bydlet u nich, ale je to něco jako Říčany, takže se bojím, že při místním měřítku bych se odtam do školy a zpátky dostávala celej den (tvrdil, že to bude busem na metro tak 40 minut a pak metrem tak půl hodiny – je to někde na jihu, tuším něco jako Sao Mamede?! Těžko říct, na mapě to rozhodně není a teď to píšu ve wordu bo net není, tak se ani nemůžu podívat). Ale určitě se tam můžu někdy zastavit na návštěvu.

K bydlení: teď tedy surfuju gauč (luxusní dvojpostel) u Pedra, je to ve čtvrti Perdizes – podle příjezdu a včerejšího letmého okukování a ptaní se na bezpečnost to vypadá na dost dobrou čtvrť – z otevřenýho okna teď po ránu slyším mraky ptáků (tohle nemáme ani v janovicích – mi to přijde jak kdybych byla ve voliéře). Je tu hodně stromů, něco jakoby třeba Vinohrady – podél ulic a všude, kde to jde, něco roste. Kvetou tu ibišky, pak takový stromy, kterým já říkám štětkovníky (mají chlupatý červený květy) a spousta dalšího. Podél hřbitova (mega) mezi consolacao a sumare mají stánky s květinama – myslím, že mamku bych odsud nedostala .)) Nevím, jak se to všechno jmenuje, ale někdy si vezmu foťák a vyfotím to.

Co dál – po příjezdu na byt kolem poledne (zajížďka do centra se trochu protáhla i kvůli tý dopravě) mi Pedro vysvětlil základy přežití (kam se jak dostat a jak se mám chovat – jako bych tu byla doma, tím hlavně teď myslím chození po městě, ale i na bytě to vypadá, jako bych tu už byla doma) a pak přišla na oběd jeho kamarádka, co dělala 11 let pro greenpeace (tuším, že komunikaci s médii) a taky žila pár let v Manaus v Amazonii, měli jsme sóju s dýní (Pedrovi se neskutečně líbí slovo dýně) no a pak jsem se po odpoledním slejváku vydala do města – Pedro mi ukázal bus a jela jsem. Páteří města, resp. asi jak jsem pochopila business centrem, takový já nevím, náš Václavák (Zuzi, Vojto, Andrejko – snad se moc neleknete .)), možná v kombinaci s Pařížskou, je Avenida Paulista. Jsou na ní asi tři až čtyři zastávky metra a u jedný z nich mám školu. Našla jsem to docela v pohodě, protože jak jsem líná někde běhat, tak jsem se trochu poptala a místňáci mi ukázali cestu. Budovu jsem našla až napodruhý, protože se renovuje omítka asi a je schovaná za lešením. Na recepci mi udělali kartičku návštěvníka a poslali mě dovnitř za Letícií (to je ta paní, jak jsem na ní 20 minut trochu křičela do telefonu, bo podle ní skype spojení moc nefungovalo, když jsem se jí snažila vysvětlit, že jim chybí kódy předmětu k zápisu atd.) Nicméně naživo byla mnohem milejší než po telefonu a po mailu (kdy teda komunikace občas vázla), dala mi kartičku studenta, bez které se člověk nedostane dovnitř a taky dva papíry na zaplacení pro cizineckou policii (bude mě to stát dva litry). Tam se prý půjde hromadně (s ostatními výměnnými studenty) – snad se to stihne, bo škola začíná až 14. února a já se tam musím nahlásit do 30ti dnů od příjezdu do země. Ale tak asi to nebude taková pakárna jako tam jít sama. Podobně to prý bude i při zařizování CPF, jejich identifikačního čísla. Po návštěvě školy (viděla jsem jen chodby, ale i ty byly dobrý, možná trochu stísněný, ale na objevování školy je času dost) jsem se vydala nabít si telefon (zuzi díky!) a už teda mám brazilské funkční číslo (kdyby náhodou – tak mám číslo 00 55 11 86 75 88 10). Jo a zuzi, ten telefon je zdaleka nejlepší přístroj, co jsem kdy měla – vždycky jsem měla mobil jaksi jen kvůli volání a smskám a nikdy neměl např. foťák. Tak jsem včera při chození po městě alespoň vyfotila první městský zážitek: demonstraci. Ptala jsem se kluka, co to sledoval z druhý strany avenidy paulista, co to jako je (díky rudým praporům a občasnýmu srpu a kladivu jsem si myslela, že to jsou komunisti na procházce) – ale bylo to proti zdražování městských autobusů. Jedna jízda teď nově bude stát 3 reály (už stojí soudě podle včerejška), což je tak 30 Kč a je jedno kam jedete a lítačky nejsou. Opět Zuzi díky za kartičku – dneska ji dojdu nabít (dostala jsem kartičku na dopravu, nemusí se pak lovit pokaždý drobný). Jinak systém je stejnej jako jsem popisovala loni v Brasília, mají řidiče a pak v půlce busu sedí člověk u turniketu a prodává jízdenky, resp. jen vybírá peníze. Aneb jak zvyšovat zaměstnanost. Při stylu jízdy je to placení a procházení ohrádkou dost o hubu. A ještě zpátky k tomu klukovi, kterýho jsem se na demostraci ptala – se mě pak ptal, odkud jsem, tak mi pak sdělil, že 8 let chodil s Češkou a dokonce byl i v Praze .)

Dalším zážitkem byla včerejší návštěva prvního bydlení – musím hledat na dobu, až se vystěhuju od Pedra – nejraději bych tedy už pak do konce pobytu, ale to uvidíme, co najdu. Včera to byl inzerát z easyquarto ve stejný ulici jako je škola (směrem k centru). Původně jsem to tipovala na něco jako kolej, vyklubala se z toho docela šílená ubytovna – jako zděná, s výtahem, asi 12 pater, ale pokojík kam se podle mě vejde maximálně postel pro liliputána a noční stolek pro panenky stál podle majitele 5 tisíc korun, s tím, že okna nula těsnění, zatím bez vybavení, koupelna na patře hromadná a bez kuchyňky – kuchyň byla jen v jednom patře, které už je tedy obsazené. Těžko říct, čím to bylo, asi těmi zastaralými stěnami, okny, dveřmi, tmavými chodbami, betonem... ale fakt se mi tam nelíbilo. Měl tam pokoje až do 8 tisíc, tam už by se člověk možná i otočil. Trochu jsem se vyděsila, přišlo mi, že po zhasnutí se to tam musí vířit švábama. No nic. Tohle bude asi poslední možnost, kam se uchýlím, když nic nenajdu. Pan majitel byl teda v poho, město je asi taky pěkně drahý, ceny to budou asi normální, ale několik jízd výtahem (protože mi ukazovali různá patra) mě dodělalo – tam bych sama nejela ani kdyby nevím co. Prostě první pokus nevyšel.

Pak jsem zavolala Pedrovi, ten mi řekl, kam mám přijít za ním a za Martinou, a tak jsem vyrazila – pěšky. Pár stanic metrem a předtím jsem tam jela busem, tak jsem si řekla, že to zkusím. Z Trianonu/masp jsem šla pěšky na Sumare (pro ty, co to znají), trochu problém s chodníky, ale zvládla jsem to. Taky pár lidí troubilo (fialová flér sukně od káti možná působila v podání se mojí bělobou jako červenej prapor), ale nic tak strašnýho. Jinak teplota – včera jsem zahlídla na teploměru příjemných 25 stupňů, až do desíti večer (příjemná letní noc) jsem byla v sukni a tílku, takže ok. Každé odpoledne je prý slejvák – ano, včera lilo jak z konve. Ale pak zas bylo pod mrakem a za pár hodin zas dusno – jak ve skleníku. Martina asi hodně brutálně pracuje, takže jsme se včera nepotkaly, uvidíme se snad dneska.

Asi poslední dojem – vlastně dva: kdekoliv nějaký betonový nadjezd, ulice, most vytváří něco jako trochu krytu před deštěm, tak všude se ubytovávají bezdomovci – resp. nevím jestli jsou to úplně bezdomovci, protože si právě v těchto místech domovy zařídili – přímo v ulici u školy vede nad normální úrovní ulice ještě nějaký jakoby najdezd, z boku to má prostor krytý z vrchu přečnívající částí vozovky, takže tam je prostor na to si lehnout – a byli tam tak 4 lidi, měli tam zavěšené deky, aby na ně tak netáhlo, jedna paní tam vehementně před dekama zamatela, v košících ze supermarketů měli dané věci. Jako pospávajících lidí tu jsou mraky. U vchodu do banky, jen tak volně pod mostem (když myslím volně, tak to bylo pod mostem, kde vedla silnice a chodník, uprostřed něhož jen tak jeden člověk ležel, další o kousek dál v záhonu – bylo to na docela strmý cestě ke škole, tak mě to překvapilo). A druhý dojem z procházení Avenidou Paulistou je, že tu jsou fakt neuvěřitelně rozmanití lidé, tj. docela jsem myslím zapadla.) Prostě taková všehochuť, nejvíc tedy evropského ražení/stylu – resp. asi Brazilci, co vypadají víc jako Evropani než jako Indiáni.

Omlouvám se za velmi zjednodušující přirovnávání a za styl. Pomalu se asi půjdu pakovat, Pedro říkal něco o tom, že chce jít do práce kolem desátý, tak si půjdu najít saky paky a půjdu obcházet ubytovací možnosti. Jo a taky tu lítá hrozně moc helikoptér (údajně druhá největší helikoptéří flotila po New Yorku na světě). Bohatí nechtějí trávit čas v zácpě (to chápu), tak prostě lítaj. Už vidím časem ty zácpy nad městem.

Soutěž

Původně jsem se chtěla podívat na tipy už na letišti, ale nakonec jsem to vydržela až na místo určení a to dokonce tak, že jsem si nejprve vybalila velmi úsporně první krámy a pak se pustila do čtení toho, co mi tedy chybí. Pro naprostou transparentnost sem napíšu seznam tipů a komentáře ohledně správnosti odhadu:

- repelent (bohužel mám 3 ks - autan) - nepodepsáno!
- Hanku (to jsem ji jako měla zabalit násilím?!) - raději nepodepsáno .) (snad to nepsala Hanka.)
- "Podle mě si Irča zapomene krém na boty" (ten opravdu nemám, bo ho moc nepoužívám, ale mám s sebou takovej ten sprej, aby do nich neteklo) - Julie
- pyžamo (mám - s žirafama) - nepodepsáno!
- "Irča si zapomene obrázek ode mě." (nooo, teď to bude vypadat dost podezřele, ale nechala jsem ho schválně doma na stole vpravo v rohu, protože jsem ho nechtěla skládat a nešlo ho dát nikam nesloženej - což znamená, že ho tady opravdu nemám - nicméně určením polohy chci deklarovat, že do poslední chvíle měl velkou sanci na výlet do brazílie, ale nakonec zůstane na zarámování doma) -V.
- "monopoly alebo nejakú inú spoločenskú hru" (neměla jsem v úmyslu brát, ale nemám, no) - nepodepsáno, ale díky slovenštině lehce tuším autora .))
- (prázdno) - Tomáš (to byl dobrý tah! - ale tuším, že něco určitě mít nebudu, uvidíme)
- sýr a víno (sýr bych nevezla - nějak to není tuším moc košér - víno jsem koupila v Portugalsku - moscatel de setúbal - kdo zná, ví, kdo nezná, tuší: je to to víno z petřína co nebylo portský, ale též je pěkně silný případně je to to víno, co doma taťka vypil jakoby to bylo obyč víno) - Hans
- nabíjěčka k notebooku (mám) - M.
- do prodloužené soutěže se nám na poslední chvíli přihlásila soutěžící z dalekých jihozápadních Čech s tímto tipem: "tak premyslim, co by si Irca mohla zapomenout doma :-)
vzhledem k tomu ze si muze vzit 40 kilo veci tak tech veci bude mit vic nez dost
zapomene neco obycejneho - tipuju destnik (myslim ze vzhledem k zaplavam to bude nutnost)
ja treba zapominam tradicne lzici, rucnik a hreben (a nekdy vsechny veci najednou a pak nezbyva nez si treba takovou lzici ukrast nekde v restauraci, neb kdo nema lzici zere az po tom co mu ji ostatni pujci, coz taky znamena ze nic) tak uvidime jestli treba nezapomene neco z techto tri veci..."
musím uznat, že úvaha je to dobrá - lžíci opravdu nemám (opět polemizuji o tom, že bych si ji ale chtěla vzít, bo mám v plánu stravovat se buď u CS doma nebo v restauracích .) deštník, hreben i rucnik mám, na ty záplavy jsem myslela, překvapivě mám i pláštěnku .)

Asi nejdůležitější věta celého příspěvku ze Zborov byla ta poslední: "a co ze muzu vyhrat?" .)))

Upřímně řečeno jsem měla v plánu věnovat vítězi to, co si správně tipnul, že zapomenu - bo hodnota dané věci  by s její nedostupností a velkou vzdáleností doma - Sampa rostla nade všechny meze - nicméně jednak nedokážu zatím rozhodnout, kdo vyhrál (pomoc!) a jednak si myslím, že by tato plánovaná odměna nebyla náležitě doceněna .)) Do diskuse o vítěze se můžete zapojit! Cenu vyberu během následujících 8 měsíců na místě, ok?

prodlouzeni souteze

Pro ty, kteri se osobne nezucastnili louceni na palmofce nebo kteri se ucastnili a zjistili, ze jsem schopna si zapomenout v podstate cokoliv, se otevira moznost zucastnit se prodlouzene souteze o odhadnuti veci, kterou bych si rada vzala, ale kterou zapomenu doma. Notarem je nadale hanka. Sve tipy muzete posilat na palmofka@gmail.com. Podivam se tam, az dorazim do Brazilie (jestli vubec, ze) a taky na svou cest prohlasuju, ze si odtamtud zadnou postu k sobe na mail nepreposilam, tudiz nebudu takto pokoutne vytvaret seznam toho, co si nemam zapomenout a nebudu tak snizovat vasi sanci na umisteni na prednich mistech v zebricku .) Vitez souteze bude vyhlasen na tomto blogu a ziska hodnotnou cenu .)

cestovni horecka vrcholi

Je 23.14 pondeli 17. ledna, v pokoji hraji uz jsme doma, neni kam dupnout, protoze podlaha je plna veci, co se maji jeste nekam vejit, veci, co se asi nevejdou, a hlavne veci, co pak musim nahazet do nejaky skrine (a tim je uklidit). Po trech hodinach spani a dnesnim celodennim zarizovani jsem docela unavena, ale ceka na me spousta kravinek na baleni, diky ondrejovi jsem objevila tajemstvi matecka, takze uz popijim treti hrnek na kuraz. Premyslim, co zitra rano pred odjezdem na letiste musim jeste zaridit: chybi mi nejaky blbosti v bance, ofoceny dokumenty a taky dohaduju emailama kdo me kdy kde ma cekat a opisuju cisla na zname v ty betonovy dzungli. To toho zmatku mi napise Catita - nejlepsi portugalska kamoska, kterou clovek muze mit - a pta se, jestli jako to pozitri plati. Si rikam v duchu, ze se v ni ta portugalskost nezapre - proste zmatena - at si ze me nedela legraci, ze jsem ji asi trikrat psala, ze v lisabonu budu 18. ledna - jen tam nejsem podle puvodniho planu na noc, ale priletim v sedm vecer a pred pulnoci letim - pracuje pro TAPiky na letisti, takze nema problem dostat se za odbavovaci proceduru a potkat me tam. Tak ji napisu, ze nee, ze se uvidime uz zitra a vymenujeme si nazory na to, kdo je hloupejsi. No, kdo myslite, ze vyhral smrst emailu s kopirovanymi citaty z mailu? JÁ .)) nejenze me "okradli" o noc v lisabonu, pridali mi bonus v podobe vyletu do budapesti, ale oni mi normalne zmenili datum letu - a co vic, ja si toho nevsimla .))) takze se pustim zase do psani mailu, ruseni dohodnutych prijezdu, setkani, navstev bytu a skoly... proste je to opravdu vtipny, no hlavne ze jsem si na zitrek pojistila kufry proti ztrate. Snad je to posledni velkej error tyhle cesty. Se jeste uvidi. Asi se mate na co tesit .))

prvni pokus

Vazeni a mili,

pokud jste ode me dostali odkaz na tento blog, tak to bylo nejspis proto, ze jsem si rikala, ze vas bude zajimat, co a jak v te Brazilii vyvadim. Jsem naprosty amater, takze se omlouvam, kdyz vse nebude uplne fungovat. Velmi ocenim jakekoli vase prispevky a reakce, pokud budete mit neco, co vas zajima, tak napiste a zkusim na to najit odpoved. Jmeno blogu odkazuje na blog "manga no brasil" moji kamaradky Zuzky Kochove, ktera mi ted pred cestou trpelive odpovida na vsechny dotazy a timto ji moc dekuji. (A samozrejme dekuji za to same i Vojtovi a Andrejce). Kdybyste si zadali nazev tohoto blogu do googlu prekladace, prekvapive ho prelozi tak, jak jsem to myslela: "meloun v brazilii". Rada bych takto navazala na tradici ovoce (s veskerymi vyhradami ohledne skatulkovani melounu) cestujiciho z prazske vse do sao paula a doufam, ze to moje pokracovani bude uspesne.